V tomto období je aktuální téma zápisů do prvních třídy, tedy i školní zralosti. Podělím se s Vámi o jeden skutečný příběh, na kterém lze ilustrovat, že není důležitá pouze zralost fyzická a psychická, ale je důležité věnovat se i zralosti sociální a emoční.

První třída je pro dítě velkou událostí! Vstup do školy je důležitým mezníkem v jeho dětství a neméně významnou situací v životě rodičů. Proto je nutné nástupu do školy věnovat náležitou pozornost. Na prvním místě musí rodiče zodpovědně posoudit, zda jejich potomek konfrontaci se vzdělávacím procesem vůbec zvládne. Úloha rodičů je při „posuzování školní zralosti“ nezastupitelná. Jsou s dítětem denně, sledují jeho vývoj, úspěchy a neúspěchy, pokroky či stagnaci, proces osamostatňování... 

Pokud mají nějaké pochybnosti, měli by se této otázce intenzívně věnovat – rozebrat situaci s paní učitelkou v MŠ anebo s odborníky v pedagogicko-psychologické poradně. Ale na druhou stranu zase netřeba propadat panice. Pokud dítě některou dovednost nezvládá, ještě to nic nemusí znamenat. Zvláště stresující je poměřování potomků v rámci rodiny, mezi kolegy či známými. Každé dítě se vyvíjí individuálně. Navíc vývoj neprobíhá rovnoměrně, ale tzv. ve skocích, takže co třeba dítě neumí jeden měsíc, za pár týdnů může být jinak. Rodiče ale mají velkou šanci schopnosti svého potomka rozvíjet. Dítě by mělo mít dostatek podnětů, prostor sportovat, malovat, hrát si. Ale nezastupitelnou roli má vhodně strávený čas s dítětem.  Při společné činnosti –  hře, čtení pohádek, povídání si – se dítě něčemu novému naučí a posouvá se dál. 

Zvýšenou pozornost by ale rodiče měli věnovat přípravě na školní docházku u dětí, které nechodí do školky. Ale nejde jen o konkrétní dovednosti. Důležité je i to, jak bude dítě vycházet s autoritou, jak snáší neúspěchy, jakou má potřebu být přijímáno kolektivem, jak se potřebuje prosazovat. A především, jak zvládá „samotu“ a odloučení od rodiny... 

Dítě vstupující do prvního ročníku základní školy by mělo být pro školu připravené, aby bez velkých potíží a trápení zvládlo její nároky a zátěž. Klíčovou úlohu při adaptaci hraje školní zralost, neboli schopnost dítěte přizpůsobit se požadavkům, které na ně klade škola, resp. školní vyučování. 

Fyzická zralost se vyznačuje adekvátní tělesnou zdatností dítěte a dobrým zdravotním stavem (dítě, u něhož je předpoklad častého nebo dlouhodobého vynechávání vyučování kvůli onemocnění, by bylo v první třídě ve značné nevýhodě). Měla by být dokončena první strukturální proměna, důležitý je rozvoj jemné a hrubé motoriky a senzomotorické koordinace. S proměnou proporcí totiž úzce souvisí změny v ovládání těla. Dítě je schopno přesnějších pohybů, které dříve nezvládalo a které jsou nezbytné pro úspěšné zvládání psaní. Psychická zralost souvisí s vyzrálostí centrálního nervového systému a všech psychických funkcí (vnímání, pozornosti, paměti, myšlení, řeči a schopnosti komunikace). Dítě musí být připraveno přijímat nové poznatky, mělo by být zvídavé, orientovat se ve světě kolem sebe (v prostoru, v čase, na vlastním těle, apod.), mít přiměřenou slovní zásobu a správně vyslovovat většinu hlásek.  Klíčová je také pozornost a pracovní návyky. Školsky zralé dítě dokáže rozlišit hru od povinnosti, vydrží pracovat 10-15 minut, zůstat u úkolu, i když ho nebaví, naslouchat vyprávění druhého, setrvat na místě, sledovat instrukce, apod. Tyto dvě oblasti školní zralosti jsou jedním z předpokladů školní úspěšnosti. Samy o sobě však nestačí! Je třeba věnovat pozornost i zralosti v rovině emoční a sociální. Pro práci ve škole musí být dítě emočně připraveno a motivováno, má mít kladný vztah k vyučujícímu i spolužákům, ale i ke škole a učební látce. Mělo by se umět vyrovnat s pocity strachu, trémy a částečně unést i neúspěch. Děti přecitlivělé, úzkostné, neklidné, impulzivní či hodně hravé jsou totiž ve smyslu školní úspěšnosti hodně ohroženy. Emoční zralost tedy předpokládá určitou citovou stabilitu a odolnost vůči zátěži. Zároveň však musí být dítě zralé i sociálně, což se projevuje schopností být delší dobu mimo rodinu, bez matky, odložit svá přání a zvládat základní sebeobsluhu (osobní hygienu, obléknout se, obout, uklidit si po sobě apod.). Budoucí školák také musí umět komunikovat s okolím, žít v kolektivu, navazovat vztahy s vrstevníky i s dospělými, podřídit se školnímu režimu a přijmout roli žáka, s čímž souvisí uznání cizí autority a respektování stanovených pravidel. 

Součástí práce školního psychologa je mimo jiné i dohlížet na hladký start školní docházky nových prvňáčku. V každé třídě se najde nějaký ten žáček, který má se svou novou rolí potíže. Někdy se situace podaří zvládnout v rámci školy, jindy však nezbývá, než udělit dodatečný odklad školní docházky. Ale netřeba se lekat, adaptační potíže mohou trvat i do října… Zatímco některé projevy zralosti jsou zřejmé, jiné mohou zůstat skryty. Může se tedy stát, že se určitá nezralost objeví až při nástupu do školy, ačkoliv dítě při zápisu vykazovalo všechny známky školní zralosti. Jako v případě holčičky, říkejme jí třeba Andrejka. U zápisu, kam přišla s maminkou, splnila všechny úkoly výborně a nebyly na ní patrné žádné známky nezralosti.  První školní den (resp. hodina) také nic nenaznačoval. Andrejka ho strávila, jako většina ostatních prvňáčků, v doprovodu svých rodičů. Problém se objevil druhého září. Andrejka se totiž musela odloučit od své maminky. Při pokusu matky odejít, propukala v záchvaty hysterie – plakala, vztekle dupala nohou a křičela, že do třídy nepůjde. Zpočátku se zdálo, že se jedná o běžnou reakci na odloučení, zvláště když Andrejka nechodila do mateřské školky. Ale s přibývajícím časem se ukázalo, že je situace komplikovanější. Po domluvě s rodiči a instrukcemi, jak Andrejku motivovat, jsme nakonec doporučili pro tento den začleňování přerušit. Následující den se však situace opakovala. Až po dlouhém vysvětlování se podařilo přimět Andrejku alespoň ke vstupu do třídy. Ale pouze v doprovodu matky. Andrejka však s křikem odmítala usednout do lavice. Nepomáhalo ani přemlouvání paní učitelkou či ostatními prvňáčky. Rodiče bohužel situaci ještě „podpořili“, místo pomoci s adaptací, dceru nechali do konce týdne doma se vzkazem, že ji nenechají trápit a týrat. Začleňování tedy pokračovalo až následující týden. Začínali jsme však opět úplně od začátku. Cílenou prací jsme se nakonec přeci jen posunuli a holčička konečně usedla do své školní lavice. Maminka však musela stát těsně vedle ní. Andrejka se ale okamžitě zapojila do školní práce. Jakoby chvílemi na všechno ostatní zapomínala. A přestože vykřikovala, že k tabuli nepůjde, když ji paní učitelka vyvolala, bez zaváhání vyskočila a šla provést zadaný úkol. Několikadenní školní deficit se téměř neprojevil – Andrejka instrukce chápala bez potíží a všechny úkoly úspěšně plnila. Stále však kontrolovala, kde stojí její maminka a při každém pokusu matku posunout z jejího zorného pole, Andrejka opakovaně propukala v hysterický pláč. Rodiče však znovu nevydrželi a dceru po zbytek týdne nechali doma. Celá situace se tak opakovala i další týden. Tentokrát již bez viditelného úspěchu. Po zvážení všech okolností nezbylo než Andrejce udělit dodatečný odklad školní docházky. 

Jak ukazuje tento případ, fyzická a psychická zralost dítěte ještě nemusí být pro úspěšný nástup do školy dostačující. Je nutné věnovat pozornost i rovině emočně-sociální. Svůj díl na situaci má pochopitelně i přístup rodičů.  Andrejka za celý svůj život nikdy nebyla sama. Ani jednou se nemusela od svých rodičů, zvláště matky, odloučit. Rodičům bylo proto důrazně doporučeno na problému intenzívně pracovat –  trénovat odlučování, osamostatňování, narušovat závislost na matce, chodit do mateřské školy či zájmových kroužků, popř. vyhledat pomoc odborníka. Jinak by odklad školní docházky pasivně prosezený doma Andrejce více uškodil než pomohl a za rok by se situace opakovala. Potěšující je, že celý příběh má šťastný konec – Andrejka je dnes po všech stránkách bezproblémovou žákyní 4. třídy základní školy...