______________________________________________________________________________________________________

Pro zájemce o problematiku vztahu dětí k digitálním technologiím posílám odkazy

na mé články (uveřejněné na webovém portálu Šance dětem):

Digitální generace

 

Jak digitální technologie ovlivňují vývoj dětského mozku?

 

Onemocnět můžete i z vysedávání u digitálních zařízení

 

Od digitálního detoxu k digitální rovnováze

 

Rodičovská kontrola digitálních zařízení – aneb sledovat či nikoliv?

 

Buďte průvodcem, ne cenzorem: media parenting)

______________________________________________________________________________________________________________________________________________
 
CO OVLIVŇUJE NAŠI VÝKONOST - ANEB JAKOU ROLI MAJÍ BIOLOGICKÉ HODINY
PhDr. Lenka Svobodová
 
Naše výkonnost je ovlivňována mnoha faktory. Tím nejdůležitějším jsou naše biologické hodiny. Znalost biorytmů nám může velmi pomoci si nejen lépe zorganizovat učení i práci, ale má významný vliv na naší výkonnost. Ta se pak pochopitelně promítá do spokojenosti, pohody či úspěšnosti ve škole i zaměstnání.
 
Fyzická a psychická výkonnost každého člověka není stabilní, ale cyklicky kolísá. Délka těchto cyklů, které jsou označovány jako biologické rytmy, je různá – rozeznáváme biorytmy roční, měsíční, týdenní, denní. Jedná se o jakési naše vnitřní hodiny, které řídí veškeré pochody v těle, ovlivňují naše soustředění a vnímání, stejně jako fyzickou a duševní kondici. V důsledku mnoha změn v organizmu dochází ke změnám ve výkonnosti, proto jsme v určitou denní dobu aktivnější a v jinou naopak méně aktivní či dokonce pasívní a nevýkonní. První vrchol naší výkonnosti nastává mezi 9. a 11. hodinou dopoledne. Touto dobou je člověk nejvýkonnější, zvládne bez problémů každou práci a vzhledem k tomu, že takové úrovně soustředění a připravenosti k činnosti už organizmus podruhé v jednom dni nedosáhne, je ideální využít tuto dobu k práci na nejméně příjemných, důležitých anebo nejvíce zatěžujících úkolech. V této době optimálně funguje kreativita, koncentrace a paměť. Poté následuje pokles výkonnosti – mezi 13. a 14. hodinou se výkonnost snižuje o celou pětinu, zpomalují se naše reakce, objevuje se únava a potřeba odpočinku. Naopak tzv. prvního výkonnostního propadu člověk dosahuje zhruba mezi 14. a 15. hodinou. Sice je v této době nejodolnější proti bolesti, ale zároveň je celkově otupělý, proto by se měl věnovat spíše jednoduchým činnostem, neřešit obtížné úkoly, vážné problémy, nečinit velká rozhodnutí, důležité učení nechat na později. Je např. vhodné využít tuto dobu k přepisování či opisování textu, přípravě věcí a pomůcek na druhý den, apod. Odpoledne naše aktivita opět stoupá, nastává vzestup pozornosti i výkonnosti, zlepšuje se dlouhodobá paměť. Okolo 18. hodiny nastává druhý výkonnostní vrchol, který však již nedosahuje takové úrovně jako ten dopolední. Tato doba je velmi vhodná pro studium a záležitosti související s koordinací a manuální zručností. Poté se naše výkonnost opět začíná snižovat, psychická stabilita je téměř na nule, stoupá krevní tlak, klesá aktivita většiny funkcí. Největší útlum a nejnižší výkonnostní vrchol celého dne přichází mezi 3. a 4. hodinou v noci – proto je noční práce větším zatížením organizmu. Výkonnostní křivka a jednotlivé výkonnostní vrcholy se u každého člověka mohou od těch obecně uváděných odlišovat. V zásadě existují 2 typy lidí. Ranní typy, tzv. „skřivani" jsou aktivnější ráno, proto je jejich křivka výkonnosti posunutá o 1-2 hodiny dříve, ale večer kolem 21. hodiny jsou již unavení a ospalí. Oproti tomu tzv. „sovy" jsou nejaktivnější večer, svěžest jim vydrží i přes půlnoc, zatímco ráno jsou aktivní mnohem později. Nicméně nikdo není úplně vyhraněný a rozhodně nelze říci, že jeden z těchto dvou typů pracuje lépe či hůře – pracují pouze rozdílně, protože jejich výkonnost dosahuje maxima a minima v různou dobu.
 
Výrazný vliv na naší výkonnost má motivace – ta je předpokladem jakékoliv aktivity člověka. Pozitivní motivaci posiluje úspěch, který zas podporuje pozitivní očekávání i sebedůvěru. Na druhé straně však může vést k tomu, že člověk začne být se svým výkonem spokojen, přestane se snažit a jeho motivace se oslabí. Člověk se slabou motivací hůře udržuje pozornost, což se samozřejmě odrazí na výsledku práce. Příliš silná motivace však také není vhodná, protože sebou přináší vysokou míru psychického napětí a vede k zúžení pozornosti, čímž opět dochází ke snížení výkonu. Přesáhne-li motivace určitou mez, výkon se paradoxně sníží. Proto je k optimálnímu výkonu nutná přiměřená motivace. Rovněž platí, že člověka je možné motivovat pouze do úrovně jeho schopností a vědomostí. Pro dobrou pracovní motivaci jsou na prvním místě důležité pocity uspokojení z činnosti a nekonfliktní mezilidské vztahy. Tzv. výkonová motivace – tendence člověka dosahovat určitého výkonu – souvisí buď s potřebou dosáhnout úspěchu anebo naopak s potřebou vyhnout se neúspěchu. Náš výkon je hodně ovlivňován také postojem člověka k výsledku své činnosti. Pokud očekáváme neúspěch, vzrůstá pravděpodobnost opravdového selhání. Oproti tomu lidé, kteří mají jasné, zřetelné a reálné cíle položeny poněkud výše než dosud dosahované výsledky, jsou často výkonnější. Úroveň snažení se zvyšuje při prožívání úspěchu, naopak prožívání neúspěchu naší úroveň snažení snižuje. Výrazně také souvisí se sebevědomím člověka a rovněž závisí i na jeho dřívějších zkušenostech. Každá činnost, kterou člověk vykonává, vyvolává příjemné nebo nepříjemné pocity, proto je motivace velmi úzce spojena s emocemi. Je-li naše činnost úspěšná, prožíváme radost a uspokojení. Pokud ne, prožíváme zklamání až depresi. Negativní emoční ladění brání podání kvalitního výkonu a ovlivňuje proces učení. Emoce ovlivňují kvalitu výkonu - mohou jej jak aktivizovat, tak i tlumit. K aktivitě mobilizují tzv. stenické emoce - jsou podněcující, posilující, dodávají chuť a energii do činnosti, posilují sebevědomí a radost ze života. Oproti tomu emoce astenické aktivitu snižují, vedou k utlumení, k neschopnosti jednat, zvyšují nesamostatnost, závislost, neprůbojnost. Nezanedbatelným faktorem, který má vliv na náš výkon je psychická zátěž, stres. Stres lze jednoduše charakterizovat jako porušení rovnováhy mezi naším vnitřním stavem a podmínkami a vlivy prostředí. Mezi nejčastější příčiny patří pocity přetížení a jednotvárnosti, úkoly náhlé, nové nebo krátkodobě termínované, vnímání nebezpečí, malá možnost rozhodování nebo naopak příliš vysoká zodpovědnost. Čím více přibývá stresu, tím více se snižuje výkon jedince a zvyšuje se negativní vliv na psychické procesy člověka – blokují se učební procesy, vnímání, zvyšuje se počet chyb, zhoršuje se přizpůsobivost, dochází ke zpomalení či útlumu. Naopak stres v malých dávkách škodlivý není a na výkon působí pozitivně. Stává se předpokladem aktivního života, stimuluje vývoj (osobnostní zrání), vede k získávání odolnosti, lepšímu soustředění. Pokud není příliš intenzívní, vede k adaptaci a nutí organismus ke zlepšení výkonu. Stejně jako stres hraje významnou roli v otázce výkonnosti i úzkost. Pro zdravého člověka je mírnější úzkost či strach faktorem, který zvyšuje aktivitu i jeho motivovanost. Člověk bez úzkosti je sice klidný a emočně vyrovnaný, nicméně nemá v sobě ani výzvu k aktivitě. Zatímco při střední hladině úzkosti je výkon optimální, při nízké a vysoké je naopak výkon nižší.

________________________________________________________________________________________________________

 

Můj nejnovější tištěný článek (o lhaní) vyšel v časopise PSV...

(uveřejněna je pouze 1. strana)

 

________________________________________________________________________________________________________

 

SKRYTÉ ZÁŠKOLÁCTVÍ

PhDr. Lenka Svobodová - článek byl uveřejněn v časopise Řízení školy, číslo 10/2012 (říjen), ročník IX. (str. 27-29)

Záškoláctví je často vnímáno jako neomluvená absence. Tato definice však nevystihuje plnou podstatu tohoto jevu. Žák může být záškolákem, i když má všechny hodiny omluvené. Jak je to možné? Významný podíl na tom mají především rodiče.

POJETÍ A PŘÍSTUP

Základní problém záškoláctví je, dle mého názoru, v nesprávném uchopení tohoto sociálně patologického jevu neboli rizikového projevu chování. Může za to vžitá definice – záškoláctví rovná se neomluvená nepřítomnost žáka ve škole. Nejen u laické veřejnosti, ale i u té odborné, není záškoláctví úplně jednoznačně vnímáno. V praxi hodně převažuje přístup k záškoláctví jako absenci neomluvené. Co je příčinou? Určitě nejednotnost pojetí a neznalost terminologie, ale na vině je především přílišná tolerance učitelů k omlouvání absence. Společným jmenovatelem (ne)řešení záškoláctví je neochota se problémem zabývat. Učitelé často tolerují pozdní nebo dokonce zpětné omlouvání žáků rodiči či lékaři a někdy i celé týdny trpělivě čekají, až se k nim omluvenka dostane. Proč? Motivů může být více. Svoji roli hraje pohodlnost, snaha ulehčit si práci – je mnohem lehčí přimhouřit oko, udělat výjimku anebo problém zamést pod koberec. Častým motivem je strach z následků, ze zodpovědnosti, ale také snaha na sebe neupozornit. Kdo by chtěl mít třídu s největší absencí, že? Dále postoj učitelů – „přeci nebudeme za rodiče trestat děti“ a v neposlední řadě alibismus – vyhnout se konfliktu, nerozházet si to s rodiči, se žáky, nepřijít o nějaké výhody (např. dary, služby, známosti, apod.). Nejen, že tento přístup záškoláctví neřeší, ale dokonce vede k podpoře nežádoucího jednání, jeho opakování a tím k rozvoji patologických vzorců chování. Důsledkem tak bývá nejen opětovná absence dotyčného, ale i „epidemie“, kdy se záškoláctví může začít třídou či školou šířit jako virus. A vcelku logicky – když to projde a nic mi nehrozí, tak proč to také nezkusit… Pokud se záškoláctví takto rozjede, stanou se z učitelů akorát statisté, kteří budou absence pouze evidovat a všechny jejich intervenční aktivity budou naprosto nefunkční.

ZÁŠKOLÁCTVÍ A RODIČE, TYPOLOGIE

Co komplikuje řešení záškoláctví? Kromě výše uvedených přístupů ze strany učitelů je to spolupráce s rodiči. Slabým článkem problematiky záškoláctví je právě spolupráce rodina – škola. Buď funguje špatně anebo vůbec. Co je toho příčinou a jak tuto situaci změnit je ale tématem pro samostatný článek. Podívejme se nyní spíše na typologii záškoláctví, a to z pohledu rodiče. Podle toho, zda rodiče o záškoláctví vědí, omlouvají ho anebo ho dokonce sami podporují, můžeme záškoláctví rozdělit do tří skupin, což je vlastně klíčový faktor pro určení dalšího postupu řešení.

1) záškoláctví bez vědomí (souhlasu) rodičů:

Typ záškoláctví, v podstatě klasický. V tomto případě rodiče o absencích nevědí, jsou přesvědčení, že jejich ratolest do školy chodí. Zde nalezneme několik variant. První možnost je, že dítě z domu zamíří rovnou jinam a do školy vůbec nejde (tzv. pravé záškoláctví). Časté jsou i případy, kdy dítě do školy jde, ale před budovou či v její blízkosti se otočí a odejde pryč anebo sice do školy dorazí, ale odejde na některý předmět, vynechá poslední hodinu, odpolední vyučování apod. Žáci nemusejí vždy nutně budovu školy opustit, někdy zůstávají v jejích v prostorách (tzv. interní záškoláctví).

2) záškoláctví s vědomím (klamáním) rodičů:

Typ záškoláctví, kdy rodiče o nepřítomnosti ve škole vědí a vědomě ji omluví, často tzv. rodinnými důvody. Zde již můžeme hovořit o záškoláctví skrytém. Mnoho dětí se snaží vyhnout škole s pomocí rodičů. Do této účelové formy záškoláctví patří únik do nemoci – ať už jde o simulaci (dítě rodiče přesvědčí, že mu není dobře) anebo o psychosomatické onemocnění, kdy se psychické potíže, resp. emocionální přetížení opravdu projeví na těle (bolesti břicha, hlavy, průjem, zvracení, apod.). Někteří rodiče jsou zase příliš úzkostliví, dítě moc sledují a s každým kýchnutím ho sami raději nechají doma. Do této kategorie patří i rodiče, kteří jsou příliš „slabí“, tak se s dítětem nedohadují a odsouhlasí mu všechno, co chce. Nezřídka jsou rodiče v těžké situaci. Ráno odejdou do práce a dítě jim pak volá, že je mu špatně. Často jim nezbývá nic jiného než důvěřovat, nepátrají po pravé příčině a omluvenku své ratolesti napíší. Specifickým a „nebezpečným“ případem je zpětné omlouvání. Dochází k němu na základě upozornění školy, že dítě nebylo ve škole, odešlo před skončením vyučování anebo přišlo až v jeho průběhu (popř. i žákova vlastního doznání, záškoláctví samo přizná). Namísto řešení situace a komunikace se školou i svojí ratolestí, rodiče raději záškoláctví kryjí a absenci dodatečně omluví. Ať už ze strachu z kázeňského postihu, ostudy či vnějšího zásahu do rodiny.

3) záškoláctví s podporou rodičů:

Typ záškoláctví, který je pro zdravý vývoj dítěte velmi nebezpečný. Dává mu špatný základ v negativním modelu chování, který může nevědomě přijmout za svůj. V tomto případě rodiče o absenci nejen přímo vědí, ale často jí i sami využívají – starší sourozenci hlídají mladší, vodí je do školky, pečují o někoho nemocného či starého, apod. Jindy je důvodem k absenci výlet, rodinná dovolená, narozeniny či jiná podobná „neodkladná“ událost. Někteří rodiče zase nepovažují za důležité posílat děti do školy, pokud není klasické vyučování (např. když se jde do kina, divadla, na exkurzi či výlet). Pak hovoříme o tzv. povoleném záškoláctví.

Takové přístupy rodičů k záškoláctví jsou jednoznačnou výchovnou chybou a dítěti s jeho problémy nepomáhají, naopak mu ubližují. Rodiče musí dítěti jednoznačně dávat najevo, že záškoláctví vnímají jako negativní jev, který neschvalují a už od předškolního věku pěstovat u dítěte vztah ke vzdělání, škole. Případné „nutné“ absence rozebrat a označit za výjimečné a nestandardní. Dítě by mělo ze strany rodičů cítit, že je to jejich postoj, jinak bude efekt nulový. Např. těžko rodičům uvěřit, že je nesprávné chodit za školu, když sami neustále hledají důvody, jak nejít do zaměstnání či si práci ulehčit.

Jako zvláštní druh záškoláctví lze zařadit i školní fobii, která sice není záškoláctvím v pravém slova smyslu, ale má s ním společné rysy. Tento nepřiměřený, iracionální strach ze školy je doprovázen tělesnými obtížemi (poruchy spánku, potíže s jídlem, trávením, vyprazdňováním, apod.), ale potíže jsou vázány na školu – často mizí o víkendech a o prázdninách...

ŘEŠENÍ ZÁŠKOLÁCTVÍ

Co s tím? Problematika záškoláctví a jeho řešení není jednoduchou cestou. Je to běh na dlouhou trať, který vyžaduje trpělivost a úzkou součinnost všech aktérů, v atmosféře vzájemné důvěry. Počáteční investice se ale rozhodně vyplatí. Nastavení preventivních opatření školy, jednotný postup v řešení absencí a deklarování postoje k záškoláctví není zbytečnou prací. V první řadě je ale nutné si uvědomit, že záškoláctví nesouvisí s omluvením či neomluvením absence. Záškolákem může být i žák, který nemá ani jednu hodinu neomluvenou. Pro úspěšně řešení záškoláctví je také důležité oprostit se od klasických mýtů, které ho provázejí – především, že záškoláci jsou líní, nemají zájem o vzdělání, mají nižší inteligenci a je to pouze jejich vina. A to jsou jen ty nejčastěji zmiňované. Jednoznačně nesprávnými přístupy řešení záškoláctví je přivírání očí nad absencemi, tolerance v omlouvání, pouhé evidování absencí anebo represívní cesta (máš absenci, dostaneš trest). To rozhodně nestačí. Správný je aktivní přístup při řešení absence a v první řadě prevence. Hledat příčiny toho, proč žák do školy nechodí anebo proč ho rodiče stále omlouvají, je sice často náročné, ale naprosto nezbytné. Lze jen těžko předpokládat, že pokud nenalezneme motiv anebo záškoláctví neřešíme, samo vymizí. Motivů k záškoláctví může být celá řada a pouze jejich odkrytí a práce s nimi, může mít pozitivní efekt a vést k žádoucí změně. Situaci však značně komplikuje, vzájemné prolínání jednotlivých důvodů či motivů. Záškoláctví je totiž jen málokdy izolovaným jevem. Navíc společným motivem bývá strach – ať už je přímo zdrojem záškoláctví (např. strach z neúspěchu, učitele, spolužáka, zkoušení), anebo jeho následkem (např. strach z prozrazení, důsledků, potrestání, ostudy). Pokud se záškoláctví včas neřeší, mohou se důvody absence na sebe nabalovat anebo se ještě více prohlubovat, stejně jako i jeho následky. Dítě neví, jak má situaci řešit, takže může pokračovat v chození za školu ze strachu z prozrazení a z následků, ačkoliv prvotní motiv již dávno pominul.

Je nutné se také soustředit nejen na následky (represe, práce se žákem, apod.), ale i na odstraňování příčin a likvidaci motivů k záškoláctví. Svalování viny rodičů na učitele a naopak či přehazování zodpovědnosti za absence, rozhodně nic neřeší. Proto je důležitou součástí řešení záškoláctví kvalitní a fungující spolupráce rodiny a školy, ideálně i dětského lékaře, popř. OSPOD. Nastolení vzájemné důvěry, vyjasnění cílů, společného zájmu o dítě, domluva úzké spolupráce, jednotného přístupu, pravidelného kontaktu, vzájemné informovanosti o (ne)přítomnosti, ověřování důvodů absence, apod. Specifickou kategorií jsou studenti středních škol, kteří si od 18 let mohou absence omlouvat sami. Zde je užší spolupráce s lékaři nutná. Jen pokud bude spolupráce fungovat, bude mít řešení záškoláctví šanci na úspěch – její nefunkčnost nebo dokonce neřešení problému, záškolák často vědomě či nevědomě, využije ve svůj prospěch.

ZÁVĚREM

Záškoláctví je zvláštní fenomén, který je nebezpečný jeho společenskou tolerancí. Řeší se až výrazně vysoké neomluvené absence a přitom nám často uniká mnoho záškoláků, ať už vlivem liknavosti učitelů nebo krytím rodiči. Nebuďme neteční a pohodlní. Čas věnovaný řešení záškoláctví a především jeho prevenci není zbytečnou investicí. Umožní dítěti nejen harmonický rozvoj, ale i snadnější integraci do dospělého světa.

FENOMÉN SOCIÁLNÍCH SÍTÍ
PhDr. Lenka Svobodová - článek byl uveřejněn v časopise Řízení školy, číslo 1/2013 (leden), ročník X. (str. 39-40).
 
Sociální sítě jsou dnes běžnou součástí života, takže asi nikoho nepřekvapí, že většina dětí má na nějaké z nich svůj profil. Nejsem ani odpůrcem, ani zastáncem sociálních sítí, vnímám je jako doplňkový způsob komunikace. Ale jako psycholožce mi některé věci velmi vadí. A zdaleka to není jen o sezení u počítače a trávení mnoha a mnoha hodin na internetu. Znepokojuje mě bezmezná důvěra k sociálním sítím, jejich nekritické používání a přenesení většiny komunikace z reality do online prostoru.
 
Mnoho dětí (ale často i dospělých) sociálním sítím a internetu velmi nekriticky důvěřuje. Vidí mnoho výhod, ale rizika a nebezpečí vnímají velmi okrajově a vzdáleně. Často neznají podmínky užívání, zveřejňované informace osobního charakteru nepovažují za ohrožující a zneužitelné, „ochrana dat“ je pro ně jen frází či nekonkrétním pojmem. Ať už se to týká sdělování velkého množství osobních údajů, uveřejňování záplavy fotografií, navazování kontaktů s neznámými lidmi anebo sdělování hesel ke svému emailu, Skypu či sociálním sítím.
 
Co na sociálních sítích vlastně láká? Mezi dětmi je asi nejoblíbenější Facebook. Otázkou je, zda je to Facebook samotný anebo „něco“, co nabízí. Čím vlastně své příznivce přitahuje? Podle mého názoru se na tom velkou měrou podílí slovo „přítel“. Můžete přátelství nabízet, přijímat, přátele (známé či úplně cizí) vyhledávat, v čemž umí Facebook vydatně (i proti vaší vůli) napomáhat. Facebook vyzývá ke sdílení a sdělování každého kroku. Můžete napsat příspěvek, komentovat, co napsali druzí, zveřejnit o sobě jakékoliv informace, které uznáte za vhodné, včetně fotografií či videa. Zkrátka vás vybízí k neustálé aktivitě. Často si pokládám otázku, co lidi nutí sdílet tolik osobních informací a trávit online třeba i několik hodin? Je to strach ze samoty, resp. skutečná osamocenost? Zvědavost (jak žijí druzí), touha po informacích, být v centru dění anebo prostě „hlad“ po kontaktu obecně? Proč si každý den musíme „pokecat“ se spoustou lidí, které jsme třeba nikdy neviděli, o spoustě věcí, které by v reálném světě nikoho nezajímaly? Co nás nutí neustále číst profily druhých, sledovat každý jejich krok, neustále reagovat anebo se naopak svěřovat se svoji aktivitou? Facebook  je vlastně takový novodobý deník. Jenže zatímco opravdový deník si každý pisatel dobře ukryl a jen výjimečně ho četl někdo jiný, ten facebookový je pravým opakem. Album aktivit, minulých, současných i budoucích, s množství fotek. Facebook je jako naše zrcadlo. Zde vnímám velký posun norem – namísto přirozeného chování, sdílet soukromí pouze s opravdovými přáteli, bez zábran vystavujeme osobní či intimní informace online. Zveřejňujeme nejrůznější fotografie a videa – „in“ je sebeprezentace při porušování pravidel, přinejmenším alespoň těch společenských; alkohol, kouření, láska, apod. Paradoxně děti, bez obav zveřejní na Facebooku i situace, které před dospělými v běžném životě tají.
 
Vědí vůbec uživatelé, kolik a jaká nebezpečí jim hrozí? Zřejmě ne, když nevidí jednoduchou rovnici – s množství sdělovaných informací roste pravděpodobnost jejich zneužití. Právě proto jsou sociální sítě zdrojem klíčové informací pro různé podvodníky. Zloději již nemusí číhat před okny a sledovat, kdy je někdo doma. Stačí být na Facebooku a využít nekritické sdílnosti (a zdaleka nejde jen o děti) – mnoho lidí má v profilu fotografie domu, vybavení, automobilů, často i konkrétní adresu, a pak už se jen stačí pochlubit, jak moc se 4. července těšíme, že si konečně týden odpočineme u moře. Vykradení bytu, přepadení, navázání přátelství s pedofilem, hrozba kyberšikany, závislosti, apod. jsou velká rizika, o kterých se hodně mluví, ale já vnímám i ta méně nápadná. Např. jak snadno lze podlehnout „sběratelství“. Počet přátel se totiž zobrazuje v profilu, svádí tedy k závodění o vyšší číslo, zvláště když je jejich množství vnímáno jako měřítko společenské prestiže a čím dál více se dere na první místa žebříčku hodnot. Navíc když je tak snadné přátelství získat – pouhým kliknutím... A to není jediná iluze, kterou Facebook nabízí. Děti nejsou připraveny navazovat kontakt přirozeným způsobem či pracovat s odmítnutím, což má v dospělosti za následek neschopnost vyrovnat se s běžnými zátěžovými situace nebo řešit konflikty. Sociální sítě bourají komunikační bariéry, nezáleží na věku, pohlaví, barvě pleti, výšce, váze, znalostech. Opět stačí pár kliknutí a jsem úplně někdo jiný. Udělá se starším, mladším, krásnějším. Nespokojenost se sebou samým a touha po změně nahrává k vytvoření jiného profilu, mohu se stát tím, kým chci. Alespoň ve virtuální realitě si žiji svůj spokojený život, plní se mi mé sny, všichni mě mají rádi. V tom vnímám velké nebezpečí zvláště u mladších dětí. Učí nás tak lhát, nejen druhým, ale i sami sobě. Atraktivita a prestiž Facebooku je tak vysoká, že děti nutí lhát již na samém začátku – kvůli věkovému omezení (od 13 let) „musí“ zalhat hned při jeho zřízení. Ale co – trochu pozměním rok narození a je to… Znepokojuje mě, že virtuální komunikace čím dál více vytlačuje tu reálnou. Dříve byl internet příležitostí k hledání, s kým se setkat, dnes je to spíše o „pokecu“ online. Co nutí lidi komunikovat přes Facebook, místo Face to Face? Už není snaha se vidět? Vytrácí se potřeba osobního kontaktu, lenivíme anebo nám stačí, že si píšeme? Fascinuje mě situace, když se děti ve škole spolu nebaví, v realitě kamarádi nejsou, ale hned jak přijdou domů, zapnou Facebook a bez problémů se baví s kýmkoliv online. Virtuální realita stírá rozdíly, dělá člověka (rádoby) šťastnějším, což ale vede k falešné představě o sobě, o lidech, o životě...
 
Ačkoliv se „soukromí“ a viditelnost profilu dá nastavit, je nutné mít na paměti, že prioritou Facebooku to není. Tuto možnost nabízí, ale vždy tak, aby to vyhovovalo jemu. Málokdo např. ví, že cokoliv se na Facebook umístí, stává se jeho majetkem a také již nejde smazat (i když to vypadá, že ano). Facebook si může s našimi údaji nakládat, jak uzná za vhodné. Disponuje obrovskou databází nejrůznějších údajů, kterou může předávat, resp. prodávat různým firmám, reklamním společnostem, apod. Klidně se tak naše tvář či celá fotografie může bez našeho vědomí a svolení objevit na nejrůznějších produktech či v reklamách (pochopitelně bez nároku na honorář). Jsou sociální sítě jako oheň – dobrý sluha, ale špatný pán? Dobrá myšlenka, která nabrala jiný směr anebo cílená manipulace? Záleží, jak s nimi zacházíme. Síla Facebooku spočívá mimo jiné v tom, že nás vždy dovede tam, kam chce on. A přitom si myslíme, že to byl náš záměr. Ale i odpůrci musí uznat, že Facebook je úžasný fenomén. A zdaleka to není jen funkcemi, které nabízí. Poskytl lidem (a především dětem) něco, co postrádali, zaplnil prázdné místo. Troufám si říci, že Facebook zaplnil mezeru v lidských srdcích – uspokojil jejich hlad po kontaktu, přátelství, lásce a pozornosti. Asi právě proto je tak oblíbený a úspěšný. Z tohoto důvodu nemá smysl Facebook či sociální sítě dětem zakazovat. Hovořte s dětmi o výhodách a rizicích, ne však stylem „poučování“ a příkazů, ale formou diskuze...
 

DALŠÍ ČLÁNKY:

https://www.rizeniskoly.cz/cz/casopis/skolni-poradenstvi-v-praxi/autor/lenka-svobodova

https://hn.cz/c1-56755030-osobnost-na-siti-aneb-co-lze-vycist-z-profilu

https://hn.cz/c1-60302460-stres-potrebujeme-ovsem-jen-v-urcite-mire

https://hn.cz/c1-60880070-stres-a-jak-ho-zvladat

https://hn.cz/c1-58836500-vztah-inteligence-emocni-a-rozumove

 

Co by měl předškoláček zvládat a znát, než nastoupí do 1. třídy základní školy
 
Rozumové schopnosti a dovednosti
Kromě toho, že dítě dokáže říci své jméno i věk, mělo by se také umět orientovat ve svém okolí, znát adresu svého bydliště i jména a povolání rodičů ... Budoucí školák by měl umět myslet logicky, nebýt závislé na svých přáních a okamžitých potřebách, chápat svět realisticky, pochopit, že z pozice někoho jiného se může situace jevit odlišně. Předškolák má mít pozitivní postoj ke škole a učení, těšit se do školy, projevovat zájem o rozšiřování znalostí, o nové věci, klást otázky, rozumět číselnému pojmu - dokáže počítat do pěti, zná následnost čísel (v řadě čísel žádné nevynechá ani neopakuje), chápe pojmy hodně - málo, méně - více. Měl by si umět zapamatovat až 5 vyslovených pojmů (sluchová paměť) i 5 pojmů, které viděl na obrázku (zraková paměť), určit předmět, který na obrázku přibyl nebo zmizel, najít rozdíly mezi 2 téměř stejnými obrázky. Pro nácvik školních vědomostí je důležité zrakové vnímání. Dítě by mělo umět rozpoznávat předměty a obrázky jako celek, zároveň je ale umět i „rozložit“ na části. Dítě by také mělo umět vyčlenit určitý zvuk, odfiltrovat vedlejší zvuky, soustředit se na to nejdůležitější a nenechat se vyrušit vedlejšími, nepodstatnými podněty, vnímat jednotlivé hlásky - určování pozice hlásky ve slově je důležitým předpokladem pro zvládání čtení a psaní ...
 
Řeč, výslovnost, slovní zásoba
Dítě rozumí mluvené řeči - pokynům a různým sdělením, vyjadřuje se srozumitelně ve větách a jednoduchých souvětích, komunikuje s dospělými, dokáže spontánně popisovat různé události, poznatky, nápady, klade otázky, umí vyprávět o rodičích, sourozencích, má přiměřeně širokou slovní zásobu, je schopno reprodukovat povídku, pohádku, zapamatovat si melodii, dokáže zopakovat dvojverší, nezaměňuje pojmy včera, zítra, umí dítě vyjádřit jednu věc několika slovy (muž – pán) ...
Pojmenovat předměty denní potřeby, poznat a pojmenovat barvy, rozeznat a pojmenovat kruh, čtverec, obdélník, trojúhelník, umět najít tyto tvary na obrázku i v prostoru kolem sebe a porovnat je, označovat rozměry a tvar předmětů (velké – větší – největší, kulaté – hranaté – špičaté), pojmenovat časová období (ráno, dopoledne, poledne, odpoledne, večer, den, noc), postupně si osvojovat pojmy včera, dnes, zítra a roční období (jaro, léto, podzim, zima), umět vyjmenovat názvy dnů v týdnu ...
 
Hrubá a jemná motorika, grafomotorika
Předškolák by měl mít osvojeny základní pohybové dovednosti jako např. překonat určitou vzdálenost, překážku přeskokem, výskokem, skokem, udržet rovnováhu, skákat po jedné noze, chytat a házet míč, skákat přes švihadlo, zvládnout jednoduchý rytmický pohyb, umí zacházet s nůžkami...
Pro budoucí psaní dítěte ve škole je důležité, aby ruka byla dostatečně připravená a uvolněná, dítě by mělo umět držet tužku správně, musí umět vytvořit tzv. špetku (jako když chceme solit třemi prsty), tlak na tužku je přiměřený, dokáže napodobit tvar tiskacího a psacího písma, umí popsat, co nakreslilo. Mělo by umět nakreslit čáru, kruh, šneka, horní a dolní oblouček, vlnovku, čtverec, obdélník apod.
 
Pracovní návyky, pozornost, sebeobsluha
Dítě je schopné soustředit se na práci, nenechá se snadno rozptýlit, vydrží klidně sedět, pracovat dostatečně dlouho, odolává rušivým podnětům, dokáže překonat únavu... Mělo by být samostatné a soběstačné, nezávislé na pomoci druhých, umí se samo obléknout, zavázat tkaničky, zapnout zip, knoflíky, používat příbor, čistit si zuby a chápat smysl péče o ně, postarat se o své věci ...
 
Vztahy, sociální oblast, emoce
Dítě bez obtíží navazuje kontakt s cizí osobou, nevyhýbá se kontaktu, není stydlivé, bázlivé; je ochotné komunikovat a kooperovat s ostatními dětmi a společně pracovat na prováděném úkolu, ochotně se zapojuje do kolektivních her, dokáže ustoupit jinému dítěti, umí se podřídit autoritě, není závislé na rodině, dokáže se odloučit i na delší dobu. Dodržuje určitá základní pravidla společenského chování (vykání dospělým, zdravení, děkování apod.), podřídí se pokynům dospělého, i když je to pro něj nepříjemné, chápe nutnost řádu a pravidel ... Dítě přiměřeně ovládá své emocionální projevy, nejedná impulzivně a bez zábran, je schopné odložit splnění svých přání na později, započatou práci se snaží dokončit...

________________________________________________________________________________________________________

 

Odkazy na informace z MŠMT:

 

ZDE naleznete odkaz na online kurz ke kybernetické bezpečnosti

 

Metodika pro distanční vzdělávání

 

Metodika pro distanční vzdělávání v MŠ

 

Hodnocení online výuky

 

Informace k zápisu do MŠ

 

Informace k zápisu do ZŠ

 

Informace k přijímacím zkouškám na SŠ

 

Informace k maturitám a závěrečným zkouškám

 

 

Informace k zápisu do MŠ
 
Informace k zápisu do ZŠ
 
Informace k přijímacím zkouškám na SŠ
 
Informace k maturitám

_________________________________________________________________________________________________________

 

Různé materiály a odkazy

 

Videa a projektové listy