Může mentální trénink zlepšit naši osobnost? D.Kramulová

O tom, že mozek rozhoduje, kým jsme, se přesvědčovali už antičtí lékaři – stačilo pozorovat pacienty, kteří přežili vážný úraz hlavy. O ty v době válek, vozatajských závodů nebo „obyčejných“ pádů z koně nejspíš nebyla nouze. Klasickým učebnicovým příkladem poúrazové změny osobnosti jsou zápisky amerického lékaře Harlowa z poloviny 19. století. Jeho pacient Phineas Gage utrpěl při stavbě železnice na americkém středozápadě děsivý úraz – železná tyč užívaná na pěchování dynamitu mu při předčasném výbuchu doslova proletěla hlavou, a to „zespodu pod lícní kostí do čelního mozkového laloku a ven vrchní stranou lebky,“ uvádějí M. Solms a O. Turnbull v knize Mozek a vnitřní svět. Vše se událo velmi rychle, tyč poškodila jen malou část mozku a Gage se rychle zotavoval. Jenže už to nebyl Gage. Z uznávaného předáka, který dokázal práci naplánovat a rozdělit mezi skupiny dělníků a v případě sporů mezi chlapy uměl rozumně zasáhnout, se stal nesnesitelný, netrpělivý, vrtošivý a neuvěřitelně vulgární morous, který na nikoho nebral ohled a nesnášel jakákoli omezování nebo rady. V současnosti už víme, že podobné typy poranění čelních laloků způsobují právě tyto osobnostní změny: prchlivost, neuctivost, bezohlednost, odpor vůči radám, které jsou v rozporu s touhami dotyčného.

Jedna velmi konzervativní, upjatá a celý život neobyčejně prudérní dáma byla asi v 75 letech stižena mozkovou příhodou s krvácením do mozku. Po operaci se zotavovala poměrně dobře, ale její blízcí (a moji kamarádi) se nestačili divit. Babička po mrtvici doslova ožila. Stále se smála, milovala „nemravné vtipy“, sexuální narážky a erotické symboly viděla i tam, kde by je ani zkušený proutník nehledal. Také její osobnostní proměnu způsobilo poškození mozku.

Od mrtvých mozků k živým

Ještě před pár desítkami let byli průkopníky poznání lidského mozku neuropatologové. Jaké změny nastávají například v mozku člověka stiženého Alzheimerovou nemocí, schizofrenií nebo třeba závažnými epileptickými záchvaty, se dalo zjistit až posmrtně při porovnání jejich mozkové tkáně s mozky osob, které příznaky zmíněných nemocí netrpěly. Téměř revoluční obrat přinesly poměrně rychle se zdokonalující počítačové zobrazovací metody, umožňující sledovat dění v živém mozku v reálném čase.

Výzkum mozku a lidské mysli od molekulární úrovně přes anatomii a fyziologii až po chování a kognitivní funkce je dnes náplní práce klinických, experimentálních i teoretických vědeckých pracovišť a neurovědy nacházejí prostor pro aplikace ve všech oblastech našeho života.

Celý článek naleznete v časopise PSYCHOLOGIE DNES č. 9/2014.